Moje nová bezzrcadlovka

   Po festivalu na Parádevize jsem dospěl k celkem závažnému rozhodnutí. „Mohl by sis koupit nový fotoaparát,“ pravil jsem sám sobě, když jsem usínal. Rozhodnutí do rána uzrálo do formy verdiktu a nezbylo než najít vhodný výrobek. Na ytb jsem zhlédl nějaký článek a uviděl rozdíl mezi zrcadlovkou a bezzrcadlovkou. Nebylo co řešit a po zkušenostech se zrcadlovkou Canon jsem vstoupil do vesmíru bez zrcadel.

   V práci jsem se těšil, až přijdu domů a začnu prohledávat milion pixelů. Vybíral jsem dlouho a pečlivě a myš nepřežila. Finální rozhodnutí nakonec nebylo tak těžké a pozice lídra se ujalo nahé tělo Canonu EOS R100. K tomuto základu jsem přikoupil dva objektivy. Jeden základní a druhý prodloužený s ohniskovou vzdáleností až 210mm. A k tomu příslušenství, které čítalo clony a UV filtry.

   Nemalá částka byla zaslána a objednávka potvrzena. Nezbylo než čekat. Jelikož Pixel nenabízel doručení do vybraného bodu, musel jsem využít služby dodání na adresu. Tady byl problém, neboť jsem nechtěl, aby o zásilce někdo věděl. Další den jsem nadějně oživoval mobil s vizí, že driver zazvoní až přijdu do domů. Mé naděje však byly liché (anebo sudé, nevím, jaký je v tom rozdíl) a dozvěděl jsem se, že balíček bude dodán ještě před mou přítomností v brlohu. Musel jsem tedy oslovit svou mamku a požádat ji o laskavost převzetí zásilky. A tak jsem si trošku zaimprovizoval a vymyslel legendu k převzetí. Naštěstí je před obdobím Vánočních svátků a není tedy těžké představit si přítele, který objednal něco pro své ratolesti a nechce, aby to děti viděly. Pochopitelně, dárek zaslal na mou adresu.

   Inu, stalo se, že když jsem přišel z roboty, balíček na mne čekal na chodbě. Neskrývám, že jsem byl hodně natěšen, ale tu slavnostní chvíli otevření jsem ještě trochu oddálil. Musel jsem totiž splnit důležité povinnosti. A pak jsem to vylovil z krabice. Je tak maličký.

   Je tma. Kde ho vyzkoušet? Nezbývalo než čekat. No světlo, které by bylo hodno bezzrcadel se vyskytlo až po Novém roku. Teplota klesla kousek pod nulu, ovšem nikoli moc hluboko. Jen asi 12°C pod horizont. Bylo jasno a celý den svítilo Slunce. Když jsem poprvé vyrazil na tůru, nedošel jsem daleko, poněvadž baterie vyhladověla příliš rychle. To je asi jediná vada na kráse této mašinky. Baterie moc nevydrží. Nezbylo, než vrátit se domů, přivázat ji ke korytu a objednat jí sestru. Ale procházka to nebyla marná. Jedna fotka ledového můstku se velmi povedla. Nazval jsem ji „Most do léta.“

   Next day bylo zrovna takové počasí, jako včera, jen o trochu mrazivěji. V robotě jsem se nemohl dočkat, až opustím factory a pověsím si na krk to dělo. Jelikož je leden, stmívá se velmi brzy. Nebylo lze na nic čekat, a proto jsem nasadil popruh s dělem na krk a vyrazil, teple oblečen, směrem k Pohansku. Most do léta pořád sloužil svému účelu. Světlo kouzlilo barvami a já jsem dorazil k zámečku. Šel jsem k rubu a našel místo, kde skutečně světlo kreslilo. Jezírko zmrzlo v té dokonalé fázi, že led byl dokonale hladký, ale ne tlustý. V kontrastu to vypadá, že voda je temně černá. Kochejte se!

    Jo, ještě jsem zapomněl. U můstku do léta jsem potkal kamaráda hastrmana, který se zrovna prolamoval tou tenkou ledovou krustou a flusal sprosťárny.  

   „Člověče zlatá,“ oslovila mne zelená příšera, „nemohl bys tu vodu trochu ohřát?“

   „Chtěl bys klimatizaci?“ houkl jsem na něj a hodil mu cigaretu. Bravurně ji ulovil a vpálil si ji mezi rty. Prosba v jeho očích byla zřejmá. Zalovil jsem v kapse a hodil mu levný zapalovač z trafiky. Vyfoukl oblak čmoudu a zanořil se pod led.

   Zase jsem si ho zapomněl vyfotit.

Tady je odkaz na album: www.rajce.idnes.cz/sidonius09/album/most-do-leta/album