Knihomolství

Moje dcera maturovala. Dala mi seznam knih, které si měla přečíst.

Jsem odmalička knihomol. Můj táta byl taky knihomol. Přivedl mě ke čtení. Chodil jsem do školy a první setkání s literaturou bylo naučit se psát. To jsem se naučil, ale pštros by asi psal lépe. Jsem rád za textové editory. Ale rukou píšu rád. Tužka a čistý zápisník je výzva. Ke psaní patří i čtení. Písmenka se začala skládat do slov a začalo to dávat smysl. Čtení mě nebavilo. Táta, když nebyl na rybách, nebo v lese, tak pořád něco četl. I když to třeba byl jen návod na postřik na amerického brouka. Tenkrát jsem nechápal, proč se směje, když čte nějakou knihu. Ale záviděl jsem mu to. On mi tak nějak nenápadně začal předkládat příběhy.

Chodili jsme spolu na ryby. On byl hajný v oboře Soutok, která leží v jihovýchodním cípu Moravy u hranic s Rakouskem a tak měl jistá privilegia, díky svému povolání. Chodili jsme rybařit k Dyji a to je hraniční řeka a ona se tenkrát plazila až za Železnou oponou. To znamená, že dráty a nástrahy byly dost daleko od břehu a stačilo dostat se přes řeku a byli bychom v tom nenáviděném kapitalismu. Aby jsme za ty dráty ke břehu mohli, musel to táta s předstihem ohlásit veliteli Pohraniční stráže i když to pořád byl lesnický revír. V drátech byly brány s hláskami a tam nás péesáci propouštěli do zakázaného území. Dokonce jsme tam mohli vjet i naším bledězeleným Wartburgem.

Břehy Dyje byli většinou zarostlé náletem a dvoumetrovými kopřivami. Neprostupná džungle. V létě odtud vylétala mračna krvelačného hmyzu.

Sedli jsme na břeh a nahodili a vykládali o všem možném.

Stávaly se i komické příhody. Dyje je hraniční řeka, ale v době, kdy se stanovovala hranice mezi Československem a Rakouskem, řeka meandrovala a hranice vedla středem těchto meandrů. Režim usoudil, že meandry jsou špatně a řeku vyrovnal, což táta těžce nesl, protože si myslel, že je to nepřirozený zásah do ekosystému a měl pravdu. Ale proto se stalo, že na našem břehu zůstaly části Rakouska a na jejich území části Československa, protože hranice zůstala beze změny. Několikrát se nám stalo, že jsme pěkně v klidu chytali a přistihla nás hlídka péesáků s vlčákem.

„Pane Večeřa, co nám to děláte?“ povzdechl si četař.

Táta dělal hloupého, protože moc dobře věděl, kde je.

„Co myslíte, četaři?“ zeptal se nevině.

„Zase chytáte v Rakousku!“

„Vážně?“

„Ale vždyť to víte…! Jsou tu všude cedule!“

Táta začal navíjet vlasec a řekl: „My se hned přesunem.“

Tohle byla taková hra s ohněm. Vojáci lesáky znali a věděli, že nebezpečí nehrozí a proto to tolerovali. No, tohle je trochu nesmyslná věta, protože tenkrát se tam obyčejný člověk prostě nemohl dostat. V té době se tam bez povolení nedostal nikdo.

„Prosím, dívejte se příště na ty cedule,“ pokáral ho na oko voják. „Já se kvůli vám můžu dostat do basy!“

Tak jsme se tedy přesunuli zpátky do Československa. Nahodili jsme a debatovali. S taťkou to bylo příjemné. Byl inteligentní a vzdělaný a téměř abstinent. Jednou mi vyprávěl o dinosaurech. Bylo to dávno před tím, než došli ke své ohromné popularitě. Když zapadá slunce a někdo vám se zaujetím vypráví o T Rexovi a jeho stravovacích návycích a kolem znějí zvuky letního lesa, o vlasec zavadí letící netopýr, v řece blafne sumec, v dálce zakřičí volavka, kolem uší nesnesitelně bzučí komáři a hovada, řeka šumí, nad hlavou tiše přeletí sova, tak s žaludkem v kalhotách napjatě čekáte, odkud se ten obrovský ještěr vynoří a který zvuk mu patří.

Většinou jsme končili za tmy. V srpnu to znamenalo asi v deset večer. Někdy jsme sebou měli i nějakou rybu. Za svitu baterky jsme kráčeli hustou vegetací k autu. Ta hejna komárů si těžko dovedete představit. Každým krokem jich bylo víc a víc. Přemýšlel jsem, jak tomu může odolat zvěř. Byla to strašidelná cesta. Ale táta byl vždycky v klidu. A vyprávěl příběhy. Jako hajný jich v lese zažil dost a dost.

Doma mi taťka strčil do ruky knihu Bronzový poklad od Eduarda Štorcha. Otráveně jsem ji otevřel a četl jsem a četl a přestal jsem u toho otevírat pusu. Potom Minehavu a Lovce mamutů.

Strašně rád jsem četl pohádky. Ve škole jsme měli v povinné četbě Krásu nesmírnou. Pochopitelně. Sbírka ruských bylin. Miloval jsem to. Některé pohádky si totiž nezadaly se solidními horory. Třeba pohádka o Překrásné Vasilise je horor, jak vyšitý. A ilustrace? K této pohádce je překrásná. Krásná Vasilisa zděšená stojí v noci před chaloupkou baby Jagy, chaloupka je obehnána plotem z lidských kostí ve kterých lebkám svítí oči. Za plotem je černý pes, který má žluté oči a přilétá baba Jaga ve hmoždíři a koštětem stopy zametá.

Tato kniha vyšla v roce 1977, v nákladu 100 000 výtisků a vázaná verze stála 55 Kčs. Pro děti od devíti let.

Tato kniha mě hodně ovlivnila.