JISTĚ KRÁSNÁ ZEMĚ?

Když jsem byl malý kluk, viděl jsem v Lese tvář na kmeni stromu, která se náramně podobala tváři mé mámy. Začal jsem si myslet, že má máma je víla. Dnes vím, že je to pravda a Les je nesněnou pohádkou. Jednou z důležitých událostí v Lesním kalendáři je hudební festival Parádevize.

   Když se vám potvrdí, že pravda tam někde venku je, tak je to opravdu udivující fakt.

   Já jsem vyrůstal ve vílí lásce a jednoho dne jsem se tam ven dostal. Hudební festival jsem prožil a od té doby bdím v snění.

   Má holka je dost romanticky založená. Sám mám dost fantazie na to, abych ji okouzlil. Znám Les a tak jsem si vymyslel víkendové táboření v Lese, který pro mne není tajemstvím. Několik hodin přípravy a v pátek jsme pochodovali k Lesu. Byl jasný letní teplý večer. Prolezli jsme pod tratí a Les otevřel svou náruč. Říkám to dobře? Tu, na začátku je Les ještě přívětivý. Vše se mění až za řopíkem u jezírka. A tu jsme se utábořili na noc.    

   „Co myslíš?“ zeptal jsem se.

   Lejčko sundala kšiltovku a roztřepla ty své zrzavé špóny, co měla místo vlasů. Krása? Nesmírná!

   „No, snad někdo přijde pro kufry.“

    „To bychom museli zastavit před jinačí budovou,“ konstatoval jsem.

   „Je tu sucho. Postavíš stan? Začnu dělat jídlo.“

   Stan byl postaven vmžiku. Nachystal jsem i spacáky. Lejčko ohřívala hovězí z konzervy a krájela cibuli a chleba. Na stativu byla postavená kamera a ona něco drmolila pro svůj blog. Začínala být pěkná zima. Dřeva bylo kolem habaděj, tak jsem udělal oheň.

   Lejčko rozlila hovězí do ešusů a vzala kameru do ruky. Obcházela kolem tábořiště a komentovala co vidí. 

   „Jsou tu stromy a na zemi spousta větví...“

   Uchechtl jsem se.

   „Co!“ vypla kameru a podívala se na mě.

   „Já nevím, ale proč vysvětluješ, že v lese jsou stromy? To snad ti lidé vědí, ne?“

   „Ten guláš, co máš v tom ešusu je ještě horký. Je dobrý? Nechtěj, abych ti místo toho uvařila vejce!“

   Zasmál jsem se. „Jdu spát,“ řekl jsem a položil prázdný ešus do trávy. Pochopitelně jsem ešus nenechal ležet v trávě, ale způsobně ho umyl. A pak si trochu omyl tělo, abych nešel do spacáku, jako hovado. Zavěsil jsem svítilnu do háčku ve stanu, a rozsvítil čtečku. Mohl jsem si zabrouzdat po světové síti, ale internet už jsem neviděl čtyři dny a vůbec mi to nechybělo. Nestačil jsem se ani začíst, když se rozjel zip a dovnitř stanu vlezla hořící pochodeň Lejččiných vlasů. I tma má své slabé místo. Nemůže existovat, tam, kde existují Lejččiny vlasy.

   „Co čteš? A jak to, že neposloucháš tu tvoji divnou hudbu?“ pečlivě uzavřela stan a začala kontrolovat moskytiéru.

   „Jakou divnou hudbu?“

   „No, to cos poslouchal včera. Dissolving of Prodigy. Když jsem to měla na uších já, tak jsem začala hledat strom, na kterém bych se pověsila za krk.“

   Vyprskl jsem.

   „Ale to je hudba o ponurém lese! A tam přece nemůžeš čekat veselý rokenrol.“

   „Pche!“ pronesla a přitiskla se ke mně.

   „Pustíš mě k sobě do toho vyhřátého spacáku?“

   „Ale jistě,“ rozevřel jsem pytel, „ale gratis to nebude!“

   „Já vím,“ řekla Lejčko a sundala si mikinu.

      Pak jsme usnuli.

      Probudilo mě Lejččino mumlání.

   „Kurva! Vypni tu hudbu! Zbláznil ses? Je noc!“ 

   Automaticky jsem si sáhl na ucho, ale žádná sluchátka tam nebyla. Trochu jsem se probral a našel mobil. Byl vypnutý.

   „Mně nic nehraje,“ zazíval jsem.

   Lejčko se opřela o loket a otočila na mě hlavu. „Tak co to tu hraje?“ zeptala se rozmrzele.

   „Nevím, ale taky to slyším.

   Vyhrabal jsem se ze spacáku a rozsvítil baterku. Natáhl jsem na sebe džíny a vylezl ze stanu. Byla chladno. Ten hluk se přibližoval. To nebyl hluk. Bylo na tom něco velmi příjemného. To je hudba. To je éčkový power akord, hraný na elektrickou kytaru.

   „Bede! Co tam sakra děláš?“ rozespalý hlas otravně zakvílel ze stanu. „Proč teď hraješ na kytaru? A kdes ji vůbec vzal? No to snad...“ Lejčko se vyhrabala ze stanu.

   V té chvíli nám hluk přeletěl nad hlavami, jako vrtulník. 

   Lejčko si přiložila ruce na uši. „Co to bylo...?“ zašeptala dívka.

   „Nevím,“ pokrčil jsem rameny a vyřkl domněnku. „Čarodějnice na stratocasteru.“

   „Co je to stratokastr?“

   „Typ elektrické kytary.“

   „Pff!“ vyprskla. „Nemůže tu být nějaká tajná vojenská základna NATO?“

   „No, mohla by,“ připustil jsem. „Tohle je fakt trochu ztracené místo.“

   Čekali jsme, dokud zvuk nedozní, ale on neustal. Zdáli to pořád tlumeně dunělo.

   „Půjdeme se tam podívat?“ navrhla Lejčko a zezadu mě objala.

   „Obleč se. Ta cesta tady někam vede.“

   „Jdeme?“

   „Jistě. Je tma jak pytli.“

   Oblekli jsme se a ozbrojili noži. Pod deštníkem dubových korun nebylo nic vidět, jen dálce jsme viděli záři a nad hlavou nám létaly ty divné holky, kočírující elektrické kytary.

   „Co tady děláte?“ ozvalo se za zády velmi nečekaně. Řekl bych, že tak nečekaně, že to málem spustilo spontánní reakci mého trávícího traktu.

   „Kurva! Kde ses tu vzala?“ vydechl jsem.

   „Jdu na fesťák!“ pokrčila rameny a vyplivla žvýkačku.

   „Na fesťák?“ zeptala se Lejčko překvapeně.

   „Jo,“ přikývla. „Dneska začíná,“ a kývla bradou ke světlu.

   Vypadala divně. Dlouhý blonďatý cop až pod zadeček a tlustý, jako mé předloktí, dlouhé modré šaty a ve předu bílá zástěra. V ruce držela tyč, na které byla naražena lidská lebka, které zářily oči.

   „Lejčko, nebyla ta konzerva plesnivá?“ otázal jsem se zrzky.

   „Asi jo,“ připustila. „Ale jestli vidíš lebku se zářícíma očima, tak já taky.“

   „Ty jsi z Ruska?“ otočil jsem se k blonďaté krásce.

   „Ne. Od Černobylu. Jmenuji se Vasilisa.“ Dívka namířila lebkou do lesa. „Jdete?“ Vykročila po stezičce.

   „Aha,“ odtušila Lejčko znalecky. Černobyl by dost vysvětloval. Vasilisa si připálila cigaretu od lebky.

   „Valiliso, jaký je to fesťák?“ zeptala se Lejčko.

   „Vy nevíte? Odkud vlastně jste?“

   „No to je dobrá otázka. Mladá žena z Ukrajiny u nás v lese a mluví dokonale česky.“

   „Jste divní,“ pousmála se dívka.

   Kráčela před námi zarostlou cestičkou. Záře před námi sílila a nad námi pořád přelétával ten zvuk. Vyšli jsme na malou mýtinku a využil jsem možnost podívat se na nebe. Nade mnou opravdu přeletěla ženská na stratocasteru. Nevím, kde měla kombo, ale ten rif…

   Šli jsme dál, les ustoupil. Zůstal jsem stát a huba se mi sama otevřela. Stáli jsme na obrovské louce, která byla osvětlena stovkami takových pochodní, jakou měla v ruce Valilisa. V prostředku stálo obrovské pódium a kolem tisíce lidí. Lidí?

   „Vasiliso, co je to za festival? Ale vážně!“ vyhrkl jsem.

   Zastavila se a dlouze si nás prohlédla. „Kdo vy vůbec jste?“

   Podívali jsme se s Lejčko na sebe.

   „No…“ řekl jsem.

   „Vy jste ze světa lidí? Mudlové?“

   „Mudlové?“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

   „Jó, to je podle těch blbých knih té uvřískané Angličanky. Ale tohle vás vystihlo. Před tím jsme vám říkali jinak. Hůř.“

   „My jsme lidi,“ potvrdila Lejčko.

   „A jak jste se sem dostali?“

   „Kam jsme se dostali?!“

   „No do Podparádevize,“ oznámila.

   Něco se začalo dít. Do stromů se opřel vítr a na pódium vyběhla nějaká osoba s velkou zvířecí lebkou na tyči a začala svítit do nebe. Za divokých poryvů větru se na louku vedle pódia snesl obrovský sedmihlavý drak. Byl velký jako Boeing a každá z jeho hlav velká jako vétřieska. Štábák. Dav divoce jásal. Každá z hlav plivala oheň. Drak zalezl za pódium, ale jeho hlavy se provlekly pod ním, a tak zůstaly. Vždycky jsem si tušil, že nejsem úplně normální, ale teď mi asi hrubě přeskočilo.

   „Tak jak jste se sem dostali?“ naléhala Vasilisa. 

   „Já nevím!“ zakřičel jsem. „Chtěli jsme se vyspat v lese a naráz nám nad hlavou začaly létat ty čarodějnice na elektrických kytarách.“

   „Nástupiště 3 a3/4?“ zkusila Lejčko.

   „Takhle to nefunguje,“ řekla Vasilisa. „Nebyl některý váš pradědek třeba vlkodlak?“

   „Teda to je klišé, jak z Arabely,“ řekl jsem potichu a nahlas dodal, „Ne! Můj předek byla dívka Dvířka!“

   „Jste z Londýna?“ podivila se Vasilisa. Evidentně ji ani nenapadlo, že to byl sarkasmus.

   „Vasiliso!“ zavolal někdo a z davu se vyloupl muž s orlím nosem.

   „Finiste!“ odpověděla dívka a objala muže. „Jdeme na pivo.“

   „No jistě,“ přitakal Finist. „Prokopnutý buben tu má stánek. Mají morpokské šedé. Prý je to vyrobeno z vody z Ankhu. A víš, kdo tam vaří?“

   „Kolík?“ odtušila Vasilisa.

   “Jó!“ zařval Finist a zmizeli v davu.

   „Bedřichu! Ty jsi ty konzervy koupil u Vietnamců, že?“ obořila se na mě Lejčko.

   „Ne!“ ohradil jsem se. „Nakoupil jsem je ve středu v Tescu a pečlivě jsem zkontroloval trvanlivost!“

   „Tak potom,“ pokrčila rameny Lejčko, „musíme spát. Ale už jsem se štípla do zadku tolikrát, že ani ti komáři se nechytají.“

   „Ale já umím štípat líp,“ a položil jsem dlaň na její božský zadek.

   „Opovaž se…!“

   Chytil jsem ji kolem ramen. „Pojď, půjdeme blíž k pódiu.“