JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE - Alexandr Solženicyn

Dál se musí ráno ještě zkontrolovat, nemá-li někdo pod trestaneckými šaty civil. Jenže všechen civil přece všem do poslední nitky odebrali a oznámili, že ho před vypršením trestu nevrátí. A v tomto táboře dosud nikomu trest nevypršel.

Touha člověka přežít je nezdolná.

Novela, kterou jsem přečetl v rámci mého zájmu o ruskou literaturu, je příběh jednoho vězně v Sovětském svazu. Jeden den v trestním táboře, v gulagu. Nechci popisovat poměry v sovětských gulazích. Každý ví, jak to tam vypadalo. Jde spíš o to, za jaký skutek se tam člověk mohl dostat. Záměrně neříkám zločin. § 58 sovětského trestního zákoníku se dal použít téměř na vše. Ivan Děnisovič Šuchov se do lágru dostal za velezradu. Za války byla jeho armáda obklíčena Němci a ti je pochytali a odvedli do zajetí. S několika kolegy se mu podařilo utéct a vrátit se ke svým. Jenže nebyli za hrdiny...

Novela se dá přečíst za pár hodin. Ono je to napsáno tak, že ten jeden den, je vlastně úplně normální, jako kdybych se já rozhodl dnes popsat svůj pracovní den. Jak bych začal? Zazvoní mi budík, nastavený na mobilu. V teple jdu na splachovací záchod, umyji se v teplé vodě, která mi teče z kohoutku, vyčistím si zuby zubní pastou, která mi je zároveň vybělí, k snídani si dám chleba s máslem, s medem a kávu. Zjistím, že je mi divně, zavolám mistrovi, že je mi blbě a do práce nejdu, ať mi dá dovolenou...

Ivan Děnisovič Šuchov to v lágru udělá taky, jenže jinak. Ne záchod jde v mraze na kýbl. Tyto kýble se slévají do beček, které se musí vynést. Ranní hygiena? Neexistuje. Snídaně? To je šlichta tak nechutná, že koprová omáčka je proti ní velká delikatesa. (No, nedovedu si představit horší jídlo, než je koprová omáčka.) Dnes se Ivan necítí úplně v pořádku. Má teplotu a je rozlámaný – jde na ošetřovnu. Nikoho nezajímá, jak mu je. Přišel ve špatnou dobu. Tím to hasne. Běž makat!

„Mráz je zlý, ale parťák je horší.“

Práce. Stavění zdi v mínus sedmadvaceti? Jak může vypadat taková práce?

Po práci? Rychle do tábora. Čím později dorazíš, tím míň už tak skromného volného času máš. Teď jde o to, postarat se hlavně o sebe. Ukořistit co nejvíce jídla, vyhandlovat různé věci za různé jiné věci, vlichotit se někomu, komu přišel balík z domova, opravit oblečení...

Když jsem knihu začínal číst, myslel jsem, že bude hnusná. Jenže tak to není. Jistě, popisuje odporné věci, v odporném státě, na odporném místě, v odpornou dobu, ale přece jen není až tak depresivní. Je v ní určitá naděje, že to všechno jednou skončí. Jestliže člověk přežil gulag a dokázal se vrátit do normálního života, jaká věc by se musela stát, aby tohoto člověka rozhodila? COVID? Inflace? Drahý benzín? Lidská závist? Prošel peklem, kde není spravedlnost, svoboda, soukromí...

Nad branami takovýchto táborů zpravidla visí nějaké heslo. Třeba:

ZANECHTE VŠÍ NADĚJE VY, KDOŽ MNOU PROCHÁZÍTE!

Nebo,

ARBEIT MACHT FREI!

Tady možná viselo: Ixtou několikaletku splníme pro větší slávu soudruha Stalina a KISS, pardon KSSS!

Kniha vlastně nemá žádný děj. Je to jen popis jednoho dne jednoho mukla v jednom gulagu, od budíčku do večerky erformovým vypravěčem.

Solženicin prožil v gulazích osm let. Pak byl několik let ve vyhnanství v Kazachstánu. V roce 1957 byl rehabilitován a vrátil se do Ruska. Jeden den Ivana Děnisoviče napsal v roce 1959 a poprvé vyšla v Sovětském svazu v roce 1962, avšak cenzurovaná. Neupravená verze vyšla až v roce 1973 ve Francii. Za své celoživotní dílo obdržel v roce 1970 Nobelovu cenu za literaturu. On se však nedostavil k převzetí, neboť se domníval, že už se do Sovětského svazu nebude moci vrátit. Když však na Západě vyšlo Souostroví Gulag, byl stejně ze státu vyštván. Nejprve usídlil v západním Německu, pak ve Spojených státech. Do vlasti se vrátil až v roce 1994. Dnes je už bezpečně mrtev a tak by mě zajímalo, co by říkal na událost na Ukrajině. Jeho matka byla Ukrajinka. On sám byl, podle wiki, velmi vzdělaný člověk a asi byl ochotný i obětovat život za svou vlast, protože se sám přihlásil do armády a bojoval na frontě. Byl několikrát vyznamenán. Do gulagu se dostal za kritiku Stalina v dopise, který napsal příteli.

Je to velmi dobrá kniha, která jistě stojí za přečtení, ale lepší je si ji poslechnout. Vyšla totiž i jako audiokniha, kterou skvěle načetl Miloslav Mejzlík. Fotografie je z wiki.